1. Považuje se za jeden ze základních významových typů ↗koordinace. Neformálně řečeno, je to spojení dvou vět (↗klauzí) n. větných členů, které vyjadřuje, že obě složky jsou co do významu v rozporu, „platí“ proti očekávání. A.v. lze vyjádřit v rámci ↗koordinační skupiny (1) i v rámci ↗souvětí souřadného, tzv. odporovacím souvětím (2):

Primárně se vyjadřuje ↗parataxí. Základním výrazovým prostředkem je spojka ale, další spojky avšak, však, nýbrž, jen(om), ovšem; arch. než, leč, alebrž, anobrž zčásti vyjadřují různé významové modifikace a.v. Ty mohou být vyjádřeny také výrazy hodnocenými jako adv.n. partikule, typicky naopak, zatím, zase, pak, zato, přesto, nicméně aj.: Byl v nitru sám se sebou nespokojen, (ale) zato projevoval tím větší pevnost navenek. Do spojení se spojkou a lze rozpor/nesoulad mezi složkami vinterpretovat na základě znalostí světa, v psaném textu ho lze signalizovat čárkou před a: Petr má hlad, a nejí. Odporovací význam může taky mít souvětí bez spojky, pokud ho odvodíme na základě znalostí světa (3); interpretaci podporuje paralelní ↗aktuální členění obou vět:

Standardně se vychází z toho, že v souvětí odpovídá spojka ale – podobně jako spojka a – extenzionální částí svého významu v podstatě ↗logické spojce (funktoru, junktoru) nazývané ↗konjunkce (viz ↗kopulativní vztah), součástí jejího intenzionálního významu je – ve srovnání s a navíc – moment nesplněného očekávání, tj. ale = a + nesplněné/zklamané očekávání (větné spojení „p, ale q“ lze tedy sémanticky interpretovat takto: p, a v rozporu s tím, co by bylo možné očekávat, totiž že z p vyplývá non q, platí q). A.v. se proto často chápe jako jedna z modifikací konjunkce (↗koordinace), a je proto vztahem jen mezi dvěma členy. Zvl. ve spojeních souvětných se spojkou ale lze na bázi ↗kooperačního principu rekonstruovat jako ↗konverzační implikatury stejné významy jako ve spojeních se spojkou a (↗kopulativní vztah).

V rámci a.v. se v tradiční gramatice rozlišují různé typy. Při jejich vymezení se většinou vychází z lexikálního významu spojovacích prostředků a nedostatečně se rozlišuje jazykový význam (spojek) a znalosti světa (komunikantů); např. Svoboda v ✍Sou (1972), Bauer v ✍Sbg (1972); ✍Běličová (1985) aj. V novějších pracích se kategorizace zakládá na komunikačně pragmatických momentech (✍SČ, 1998) a rozlišuje se: (a) korektura očekávání („platí p, a na rozdíl od toho, co by plynulo z předpokladu, že jestliže p, tak q, tak x“) a v jejím rámci na základě lexikálního významu spojovacích prostředků další podtypy: kompenzace (ale zato, zato však), omezení důsledků (jenže), vyjímání z platnosti (jen, pouze, leda) aj.; (b) korektura neplatného/neadekvátního („neplatí p, platí q“). Oporu má taková analýza ve formě, protože jen v typu (b) je možná spojka nýbrž, zatímco spojka ale je možná v typu (a) i (b): On nepřišel, ale / nýbrž přiřítil se × On nepřišel, ale / *nýbrž omluvil se.

Řada spojení založených na a.v. se spojkou ale je z hlediska extenzionálně definované sémantiky ekvivalentní se spojeními založenými na přípustkovém vztahu (↗příslovečné určení přípustky), liší se od nich různými momenty intenzionálněsémantickými a pragmatickými: Matka se (sice) jmenovala Aloisie, ale teta ji oslovovala Albertko – Ačkoli se matka jmenovala Aloisie, teta ji oslovovala Albertko. Jiného druhu jsou ekvivalence mezi spojeními se spojkou ale + mod. slovesem muset/nesmět a ↗pragmatickými kondicionály: Vyznamenání dostaneš, ale musíš se učit – Jestliže se budeš dobře učit, dostaneš vyznamenání.

A.v. se podle č. gramatik vyjadřuje také ↗hypotaxí. Ve starších gramatikách se tak hodnotí spojení typu místo s gen. v rámci koordinační skupiny (Místo do Krkonoš jel do Tater), protože údajně funkčně odpovídají konstrukcím s typickou odporovací spojkou (Nejel do Krkonoš, nýbrž do Tater), nové gramatiky to zpochybňují n. výslovně odmítají. Analogická spojení souvětná (Místo aby se staral o lidi, mazal karty) tak nicméně hodnotí ovšem i ony, přibližná parafrázovatelnost odporovacím souvětím (Nestaral se o lidi, nýbrž mazal karty) tedy zde – na rozdíl od struktury nevětné – má váhu. A.v. lze na základě znalostí světa interpretovat i ve spojeních s nezačleněnou větou s relativem typu který (Hledal poštovní schránku, ale nenašel ji – Hledal poštovní schránku, kterou ale nenašel; viz ↗pokračovací věta) a s relativem typu což, přičemž, načež (Chce být ředitelem, ale nemá organizační schopnosti – Chce být ředitelem, přičemž nemá organizační schopnosti). Též ↗konfrontační vztah.

2 Sémantika

V sémanticko‑pragmatické literatuře převažuje myšlenka, že primárním významem spojky ale je logická spojka nazývaná konjunkce (stejně jako u spojky a), k níž se na základě jazykového kontextu a znalostí světa připojuje význam opozice, kontrastu, rozporu n. nesplněného očekávání (✍Lakoff, 1971; ✍Posner, 1980; ✍Blakemore(ová), 1989; ✍Foolen, 1991; ✍Brauße(ová), 1998; ✍Lang, 2000; aj.). Adverzativní význam lze proto obdržet jako konverzační implikaturu i v souvětích se spojkou a: Jan má hlad, a nejí / Jan má hlad, ale nejí.

V rámci a.v. se rozlišují dvě základní interpretace spojky ale (viz ✍Lakoff, 1971): (i) sémantická opozice: ne p, ale q („neplatí p, nýbrž platí q“), viz (4a); (ii) popření očekávání: p (a tedy ne q), ale (zrovna) q (p a v rozporu s tím, že z p vyplývá nebo se dá očekávat non q, platí q), viz (4b), kde z vlastnosti „být malý“ nevyplývá vlastnost „hrát dobře košíkovou“:

Novější sémantické analýzy (✍Brauße(ová), 1998; ✍Umbach(ová), 2005) ukazují, že věty s ale jsou interpretovány jako popření očekávání i bez znalostí světa. Věta (5) např. implikuje, že v červenci bychom měli najít kypreje vrbice, přestože nevíme, že jde o vlhkomilnou rostlinu s růžovými květy:

Stejnou znalost světa lze dále popsat různými větami s ale, z nichž však každá vyjadřuje jiný kontrast, viz (6). To je dáno tím, na jakou implicitní otázku každá věta odpovídá (tzv. questio rekonstruovaná a posteriori, viz ✍Krifka, 1999):

✍Umbach(ová) (2005) navrhuje, že význam spojky ale zahrnuje kromě konjunkce i senzitivitu na fokus. Koordinovaná věta s ale musí proto obsahovat dva fokusy (každý v jednom konjunktu) představující dvě alternativy (viz ✍Rooth, 1992). Sémantika ale vyžaduje, aby jedna z nich byla pravda a druhá nepravda, tzn. že ale popírá jednu alternativu. Věta s ale je tedy vhodnou odpovědí na implicitní otázku (quaestio) s dvěma konjunkty, pokud jeden je potvrzen a druhý popřen. Vzniklý kontrast je v odpovědi typicky vyjádřen rozlišnou polaritou konjunktů: (ano)… ale (ne)… / (ne)… ale (ano)… V závislosti na typu fokalizace lze rozlišit čtyři druhy koordinací s ale:

(i) koordinace s fokalizací predikátů: koordinovaná věta obsahuje dva různé predikáty a jeden subjekt, viz (7), a nemusí obsahovat negaci:

(ii) koordinace s fokalizací subjektů: koordinovaná věta obsahuje dva různé subjekty a jeden predikát, viz (8), a musí obsahovat negaci. Pokud věta s ale neobsahuje negaci, ale adverbium také, viz (9), jde o odpověď na jinou quaestio, a tedy i o jinou fokalizaci (predikát je platný nejen pro daný subjekt):

(iii) koordinace dvou významově paralelních vět s fokalizací predikátů n. subjektů. Tyto dvě možné fokalizace jsou rozlišeny pořádkem slov, viz (10a) vs. (10b):

(iv) koordinace dvou vět s fokalizací na celou větu, viz (11). Spojka ale má zde široký fokus a vyžaduje buď explicitní negaci, n. její implicitní rekonstrukci v otázce, viz (11b), kde věta zůstaneme doma implikuje nepůjdeme ven:

Tato analýza umožňuje dále vysvětlit, proč jsou spojky a a ale ekvivalentní pouze v některých kontextech, viz (12). Obě koordinace ve (12a) sice odpovídají na stejnou explicitní otázku, implicitní otázky jsou však rozdílné: věta s a odpovídá na implicitní otázku Co dělaly mladší děti a co dělaly starší děti?, zatímco věta s ale odpovídá na implicitní otázku Co dělaly mladší děti a dělaly starší děti totéž? Příklad (12b) je stále kompatibilní s implicitní otázkou Co dělaly mladší děti a dělaly starší děti totéž?, a proto je odpověď s ale akceptovatelná, přestože přináší do rozhovoru nový (původnímu blízký) topik, tj. starší děti. Ve (12c) je implicitní otázka podobná, tj. Co dělaly starší děti a dělaly mladší děti totéž?, a odpověď s ale znovu akceptovatelná. Součástí významu spojky ale je tedy i možnost přinést do rozhovoru nový (minimálně odlišný) topik. Spojka a tento význam nemá, a proto je v kontextech (12b) a (12c) neakceptovatelná:

Konečně, koncesivní význam spojky ale lze odvodit z negace a kauzální interpretace spojky a (viz ✍Posner, 1980; ✍Grote(ová) & Lenke ad., 1997; ✍Umbach(ová), 2005):

3 Syntax

Ze syntaktického hlediska (✍Sag & Gazdar ad., 1985; ✍Bianchi(ová) & Zamparelli, 2004; ✍Merchant, 2001; ✍Merchant, 2004) jsou koordinace s ale většinou považovány za koordinace větné. Vidíme‑li na povrchu menší složky, druhá koordinovaná věta obsahuje ↗elipsu veškerého materiálu kromě fokalizované n. topikalizované fráze, která se před elipsou TP posune do CP:

✍Vicente (2010) obhajuje hypotézu, že existují dvě spojky ale, korektivní a protiočekávací (šp. sino × pero), které se liší nejen sémanticky (srov. ✍Lakoff, 1971 výše), ale i syntakticky, a to velikostí koordinovaných složek (viz ↗koordinace); viz ✍Munn, 1993; ✍Progovac(ová), 1998). Korektivní ale vyjadřuje sémantickou opozici a popírá propozici v prvním konjunktu; toto ale koordinuje pouze věty (s elipsou ve druhém konjunktu). Protiočekávací ale porovnává dvě propozice s implikaturou, že druhá je neočekávaná vzhledem k první; toto ale může koordinovat nejen věty (s elipsou ve druhém konjunktu), ale i menší složky/fráze (tedy bez elipsy). Rozlišení mezi korektivním a protiočekávacím ale je založeno na následujících argumentech:

(i) Korektivní ale vyžaduje větnou negaci s metalingvistickou interpretací (✍Horn, 1989), jež nepovoluje negativní slova (viz ↗NPI), viz (16). S protiočekávacím ale není negace nutná, ale větná negace povoluje NPI, viz (17):

Negace nemá skopus přes korektivní ale, neboť pouze první konjunkt je interpretován záporně v (18a), ale může mít skopus přes protiočekávací ale, což vede k dvěma interpretacím v (18b). Tento kontrast lze vysvětlit, pokud koordinace v (18a) zahrnuje věty a koordinace v (18b) věty n. pouze adjektiva:

(ii) Korektivní ale nemůže koordinovat dva preverbální subjekty, viz (19). V případě postverbálních subjektů vyžaduje korektivní ale částečnou shodu (s prvním konjunktem), zatímco protiočekávací ale je lepší se shodou úplnou, viz (20). Tento kontrast lze znovu vysvětlit, pokud (19a) a (20a) obsahují koordinaci vět, zatímco (19b) a (20b) koordinaci dvou DP:

(iii) Koordinace adnominálních adjektiv je možná pouze s protiočekávacím ale, což znovu vyplývá, pokud toto ale smí koordinovat nevětné složky (✍Kennedy & Merchant, 2000):

(iv) Pouze při použití korektivního ale lze pozorovat klasickou asymetrii mezi extrakcí subjektu (agramatická), objektu (částečně akceptovatelná) a adjunktu (akceptovatelná), srov. (22) a (23). To znamená, že pouze v (22) je druhý konjunkt eliptická věta:

Rozdíl mezi korektivním a protiočekávacím ale lze pozorovat i s partikulí ne (popř. ano), která vyjadřuje polaritu ve druhém konjunktu (srov. ✍Depiante(ová), 2000; ✍Depiante(ová), 2004; ✍Vicente, 2010) a může se nacházet buď před fokalizovanou frází n. za ní:

Dvojí pozice partikule ne ve (24a) vyplývá pro Depiante(ovou) ze struktury koordinace. Při koordinaci dvou PP je partikule ne analyzována jako frazální negace, tj. adjunkt, viz (25a). Při koordinaci vět je partikule ne analyzována jako hlava polarity Sigma v CP (✍Laka(ová), 1990), jež povoluje elipsu TP po posunu fokalizované fráze do CP, viz (25b):

Speciálním případem koordinace s ale jsou tzv. adjacent initial edge coordinations (✍Bianchi(ová) & Zamparelli, 2004). Tyto koordinace se liší od koordinace preverbálních subjektů několika vlastnostmi: (i) negace je vždy na prvním místě [Neg DP, ale DP] a má skopus pouze přes první DP (jde tedy o frazální a ne větnou negaci), viz (26), (ii) shoda je vždy pouze s druhým konjunktem, viz (27), a (iii) konjunkt s ale může být oddělen od prvního konjunktu (přestože extrakce jednoho konjunktu z koordinované struktury není možná, viz tzv. Coordinate Structure Constraint, ✍Ross, 1967; ✍Schachter, 1977, ✍Munn, 1993), viz (28):

Shoda v singuláru a „extrakce“ druhého konjunktu jsou problematické pro analýzu těchto konstrukcí jako koordinace dvou DP, redukce v prvním konjunktu zase pro analýzu jako koordinace dvou vět. V rámci modelu ↗HPSG se nabízí řešení analyzovat frázi [ale DP] jako adjunkt k DP n. CP (viz ✍Abeillé(ová), 2005).